Tak nám zase unesli Bílý dům, paní Müllerová. Tentokrát to nebyli žádní vysoce organizovaní asiaté, ale neoholení muži s pronikavými pohledy a americkým občanstvím. A co vám budu povídat, zase nakonec šlo o válku. Vážně by nemohli někdy teroristé ve filmu o útoku na (zrovna) Bílý dům řešit něco vznešenějšího? Třeba světový mír?
Ale jinak je nápad natočit buddy movie s americkým prezidentem v principu zábavný nápad, jen je to chůze po velice křehkém ledě. Roland Emmerich si na ni vzal buldozer. A ještě na něm poskakoval se sbíječkou v ruce. Prezident, bijící se za vlastnictví svých Air Jordan... prostě ne. Nebo alespoň beze mě.
Najdou se tací, kteří mají odvahu v tom něco hledat, ale mě to přijde v zásadě zbytečné. Nepravděpodobný příběh, plný nepravděpodobných postav a nepravděpodobných vyústění nepravděpodobných situací (kdo například způsobil, že to ve sklepě vybouchlo? měl jsem mikrospánek?) je s každou další minutou únavnější a nudnější a smutnější. Co se dá zprvu kysele překousnout jako úsměvné klišé, je s postupem času opravdu, ale opravdu nesnesitelný a každý další dějový "twist" je něco jako adding insult to injury. Bizarnost (vrtulníky) se vrší na bizarnost (limuzína) a soudě podle úpornosti, s jakou je prezident tlačen do kooperace s bodyguardem, si skoro myslím, že má Emmerich v plánu natočit druhý díl. Prezident tentokrát převezme otěže a bude zachraňovat dceru svého bodyguarda.
Je to moc hrozný. Těsně po skončení jsem měl takový pocit, jako kdybych právě přišel z banky, kde mi zamítli hypotéku a před barákem jsem narazil na hořící vodotrysk stokorun.
[ IMDB ]