To je bohužel přesně případ smutného kina Enderovy hry. Příběh geniálního dětského vojevůdce se dá jistě pojmout hned několika různými způsoby (od dřenivé psychologizace až po nepřehlednou nonstop akci), ale vzít si za kostru výsledného díla anotaci na vnitřní straně obálky Enderovy hry, nechat jednotlivé postavy deklamovat významy textu, našroubovat na to přes závit pointu knihy a doplnit to nemotorně "otevřeným koncem", to je opravdu nemohoucí. Zejména za situace, kdy produkce sice přívětivě chřestí měšcem, ale na plátně se nekoná žádná podstatná vizuální orgie, která by dokázala divákův mozek přehltit ohňostrojem krásných obrázků a zvuků.
Ve výsledku Ender (Ewan McGregor v patnácti) vždycky jenom někam přijde, automaticky je z něj hvězda (což je záhadou ostatním postavám a divákovi), někdo se ho snaží šikanovat (pokud možno ve sprše), nakonec vyhraje. Je povýšen, schéma se opakuje, Harrison Ford mu podesáté zopakuje, že je Vyvolený (to fungovalo naposledy v Matrixu) a Ender dostane nový neoprénový obleček. Když už to konečně vypadá, že horší to už nebude, nastoupí Ben Kingsley s humorným přízvukem. Jako červená nit se tím vším vine naprostá neschopnost všech zúčastněných pobrat, že lidstvu teda jako hrozí vyhubení, která kulminuje v okamžiku vítězství: všichni dospělí se najednou začnou tvářit, jaká je to teda jako tragédie a jak je vlastně hrozně překvapilo, že když dali dětem do ruky sirky, tak shořel stoh.
Možná to celé sloužilo jako záminka, aby se Harrison Ford mohl ještě jednou naposledy prolétnout vesmírem. Měli mu radši zaplatit sedadlo na palubě nějaký experimentální soukromý rakety a natočit o tom dokumentární film, třeba "Harrisonova hra". Kdyby se vrátil na zem, došlo by k fenomenálnímu smíření fanoušků Star Wars a Star Treku, v opačném případě by mu na Marsu postavili pomník. Win-win.
[ IMDB ]