Je vlastně zajímavý, jak film, který se prakticky celou dobu odehrává na oběžné dráze, kde běžný člověk tak trochu ztrácí nějakou představu o perspektivě, sám o sobě touhle ztrátou perspektivy implicitně trpí. Dlouho jsem dumal, jestli je to záměr. Pokud snad náhodou byl, nelíbil se mi.
V kosmonautice se vyznám, jako prase v petrželi, takže se mě za celých 90 minut nemělo co dotknout - všechna možná porušení fyzikálních a ostatních zákonů proběhla v režimu "sudí neviděl", hezký obrázky, vesmír je veliký, tichý a je tam pěkná kosa. Dalo by se možná pochybovat o mezích autenticity rozhovorů kosmonautů s řídícím stanovištěm v Houstonu (což by možná stálo zato už jen vzhledem k tomu, jak jalový ty kecy jsou), ale naštěstí netrvají moc dlouho navazuje na ně solidní akce, takže jim je brzy odpuštěno. Dokonce i ten finální oblouk s rodnou hroudou a že to celé zvládli odehrát ve dvou lidech (a třech mrtvolách) mě vlastně moc bavil. Jenže je tu ta záležitost s časem.
Myslím si, že definice dobré sci-fi je taková, že se jedná o neuvěřitelné okolnosti, ve kterých se hrdinové chovají co možná nejuvěřitelněji. Expozicí, kolizí i krizí projde Gravity jako nůž máslem (nebo jak hromada vesmírného šrotu trupem raketoplánu, chcete-li), kde to začne drhnout, jsou (následné) peripetie: najednou přestane být naprosto zjevné, co přesně dělá při jednotlivých akcích, které se ve filmu stanou, tok času.
Když mají astronauti urazit poměrně dlouhou štreku vesmírem a jednomu z nich dochází kyslík, nemají na práci nic lepšího, než ho pálit psychologizačním žvaněním. Já to i chápu, přeci jen nelze říct "musíme se dostat támhle k tomu svítícímu bodu na obzoru" a střihnout to rovnou k cíli. A záběry na gigantickou zeměkouli už jsou tou dobou celkem okoukané, tak se musí o něčem povídat. Jenže ono to i tak působí jako "... a byli skokem deset mil" a hned v navazujícím ději je problém naprosto opačného rázu: astronautovi už ten kyslík jako fakt dojde a najednou se zdá, že se čas nejen zpomalil, on se možná skoro zastavil. Takže místo toho, aby se astronaut pěkně dusil ve skafandru, tak on si vesele projde několika emočními otřesy (které patřičně okomentuje), provede sestavu vesmírných prostných a vzhůru ke katarzi. A cestou k ní se to opakuje ještě několikrát, čas jako kdyby se průběžně zrychloval a zpomaloval a necítil se vázán informovat diváka, v jakém se zrovna nachází režimu, jestli fast forward nebo slow motion.
Čímž Gravity podle mě nesplňuje druhou část definice "dobrá sci-fi", protože jako divák nemám možnost ocenit, že se postavy chovají nějak realisticky - jsou smýkány scénářem tam a zpět za hranicí uvěřitelnosti a nikdo si nedal tu práci, aby ve mě tenhle pocit rozptýlil. Bylo by trapné, kdyby to mělo navíc nějakou obludnou stopáž, ale s ukázkovou hodinou třicet včetně titulků se nabízí otázka, jestli to s těma nůžkama ve střižně fakt nějak nepřepískli.
[ IMDB ]