Dneska se točí veliká spousta banálních filmů s dvouhodinovou stopáží a myšlenku aby v nich jeden pohledal. Naštěstí se stále najdou tací, kteří si vystačí s hodinou dvacet devět a stihnou za tu dobu položit otázek na dva díly A-Z kvízu. Only God Forgives by navíc mohlo mít klidně i jen svižných 40 minut, za předpokladu, že by se všechny postavy pohybovaly nějakou normální rychlostí. Pravda je, že to by zase tak dobře nevyzněly noisové experimenty mistra hudby, který se místy inspiruje tím nejlepším z Johna Carpentera a jindy jen prostě upadne na klávesy a několik desítek vteřin na nich nepohnutě leží.
Vzhledem k tomu, jaký je to celé významový bordel, jsem si přečetl na internetu několik kapitol hesla "only god forgives explanation" a musím zkonstatovat, že souhlasím s teoriemi o incestu, Oidipovském komplexu, otcovraždě i o hledání Boha: jen si myslím, že kluci to na mámu nakonec spíš tak trochu ušili, protože "It's time to meet the devil." A celá ta jejich zdánlivá poslušnost na cestě do zatracení (nebo z něj, podle toho, z jaký strany se na to člověk kouká) je jen výsledkem několika poměrně primitivních logických operací. Jakože rozdíl mezi Bohem je v tom, že ten opravdovej odpouští a tak dále.
Je celkem klika, že to Refn natočil jako poctu Jodorowskému a ne třeba Passolinimu.
Jinak herecký koncert se žádný nekoná, protože bílí herci soupeří v neproniknutelnosti výrazů se svými asijskými kolegy (když jednou Gosling zakřičel, málem jsem leknutím zakřičel taky) a vizuálně je to přehlídka základních barev (červená, modrá, zelená, bílá), na což ostatně upozorňuje i plakát, jen asi tyhle nápovědy dneska nikdo nebere moc vážně, takže rád věřím, že se někdo mohl celkem divit.
Celkově bych řekl, že na jednu stranu je to takové významově přetížený a prvoplánově těžkotonážní, ale vlastně jsem měl celou dobu pocit, že si nejsem jistej, jestli jim všem za těma neproniknutelnýma výrazama tak trochu necukaj koutky. Takže jako dobrý, ale bacha na to.
[ IMDB ]