Taylor Kitsch hodlá zjevně hrát pouze ve filmech, ve kterých se zachraňují celé planety (po Johnu Carterovi, kde zachraňuje Mars, zachraňoval Zemi v Battleship). Otázka zní, jestli je to pro dlouhodobější hereckou kariéru vhodné předsevzetí, přeci jen těch planet u nás není zas tak moc a snad nehodlá po Venuši zachraňovat nějakej satelit, no ne?
Zpětně nahlíženo je (mi) nejasné, čím má/měl tenhle film oslnit: jestli dokonale halucinogenní dějovou kličkou, kterou se jeho děj přesune ze Země na Mars, jestli podivnými digitalizovanými potomky Jar Jar Binkse nebo snad jestli nakonec podivnou lovestory mezi kapitánem Johnem Carterem (který má hlas jako když rašple souloží se struhadlem) a princeznou Dejah Thoris (která ve svých pětatřiceti vypadá jako intelektuální sestřenice Xeny, což sice není k zahození, ale přeci jen je vidět, že si na zajíčka (o 4 roky mladšího Cartera) brousí zuby dost usilovně, v rodové linii viditelně odbíjejí biologické orloje čtvrt na jednu).
Na mě moc nefungovalo ani jedno, i když romantické pasáže sbližování kapitána s milfkou bruslily poměrně zajímavým způsobem na hranici sebeparodie (anebo indického filmu). Mark Strong v roli úhlavního megapadoucha po delší době naplnil očekávání, ale čtyřrucí zelení digitalizovaní mimozemšťani ho prostě přehráli.
[ IMDB ]