Předem je nutno říct, že to asi volně navazuje na Universal Soldier: Regeneration, protože se v obou dílech objevuje ve stejné roli naprosto nepříčetnej Andrei 'The Pitbull' Arlovski (to jest, kromě dvojice Lundgren / Van Damme). Podtitul naznačuje, že důvody, proč jednotlivým postavám v Day of Reckoning samovolně dorůstají končetiny, je třeba hledat právě tam. Ale to jen na okraj.
První slovo, které se mi při vzpomínce na Universal Soldier: Day of Reckoning vybaví, je epilepsie. A vyjímečně to není v kontextu stylu střihu bojových sekvencí, ale je to díky neopakovatelným scénám, které se vyskytují průběžně během celého filmu a během nichž se hlavnímu hrdinovi zjevuje, za brutálního blikání obrazovky (až do černobílého stroba), plešatý Jean-Claude Van Damme. Divil bych se, kdyby z projekce v kině někde po světě neodnesli alespoň jednoho epileptika s pěnou u huby.
K filmům, který jsou spojený se stárnoucíma svalovcema s omezenou slovní zásobou, se dá přistoupit dvěma způsobama: buď se to dření až do doslovnýho důchodu (viz např. ten díl Death Wish, co se odehrává v domově důchodců), anebo se hořící pochodeň (anebo příslověčné veslo prokletého krále, chcete-li) předá někomu mladšímu, kdo ještě potřebuje splácet hypotéku za ranč a tryskáč.
Scott Adkins už není nejmladší, ale i tak je jeho obsazování kamkoliv velice vděčná záležitost, svoje končetiny umí po plátně honit s precizní elegancí a když je třeba mluvit, tak... no, na Shakespearovské slavnosti to není, ale furt lepší, než Nicloas Cage. Z předchozího je asi jasný, že mu Van Damme s Lundgrenem předávají universalsoldierovskou pochodeň, a jak to teda dopadlo?
Skvěle! A kupodivu to není jen kvůli tomu, že když se Scott asi v polovině konečně začne prát s tím Pittbullem, je to krásný a kdyby to neznělo divně (vzhledem k nejrůznějším těm pokusům vzájemně se zabít sekerou), řekl bych, že osvěžující. Příběh je postaven kolem muže bez minulosti, který se po třech minutách filmu vzbudí na jednotce intenzivní péče, se dvěmi vzpomínkami: Jean-Claude Van Damme je nechutně plešat a zabil mi rodinu! Krom toho disponuje totálním blackoutem a bude zbytek filmu pátrat po okolnostech, které vedly až k tomuto poněkud drastickému vyústění mezilidských vztahů. Pátrat bude po několika poměrně neobvyklých prostorech, jimž budou vévodit dva podivné nevěstince, ve kterých si bude on a ostatní hrdinové nejrůznějším způsobem ubližovat, což bude místy kromobyčejně cool (úvodní scéna s Pittbullem, která končí halucinogenním zjevením nagelovaného Lundgrena (a pochopitelně zázračným zjevením Van Dammeho) mě utvrdila v tom, že Dolph by měl výhledově hrát ve filmu o umělém člověku, který byl naklonován z Hitlerova chybějícího varlete). ¨
Celý je to nadstandardně krvavý takovým tím doslovným způsobem (když je na scéně kladivo, je jasný, že ho a) někdo za chvíli poměrně nevybíravě použije b) někdo ho před chvílí poměrně nevybíravě použil c) v každém případě se dozvíme, jak právě vypadá ten člověk, co to setkání nepřežil) a zejména bitky Adkinse s Arlovskim jsou samy o sobě něco jako Blood Sport VII. Adkins mrská nohama jak Jean-Claude zamlada a s postupujícím časem je jasný, že zejména závěrečné vyřizování účtů mezi žákem a mistrem bude asi dost napínavý.
A v zásadě je, Van Dammův makeup v to rozhodně počítaje.
Takže až na občasný pocit, že to celý tak trochu natočil Daniel Landa (občas se tam na tu "free will" pilu tlačí na můj vkus poněkud příliš tvrdě) a na z mýho pohledu zbytečný pokusy o vykrádání hlášek z úspěšnějších akčňáků ("Wait another ten minutes."), je to rozhodně must see. Ideálně bez přítelkyně, přeci jen se tam střílej malý děti.
[ IMDB ]