Představme si, že bude zítra ráno konec světa. Udělá to takové hlasitější "prd", obloha zezelená, ozónová vrstva nám naposledy zamává a začne největší grilovačka v dějinách lidstva. Jak byste strávili svých posledních 15 hodin?
Willem Dafoe (ve vizuálu Micka Jaggera) by dlouze souložil se svou mladou přítelkyní, pak by chvíli spal, pak by znovu dlouze souložil se svou mladou přítelkyní. Pak by se chvíli monologicky hroutil, trochu visel na Skype a pak by byl konec světa.
Otázka, je, proč bysme se na to my ostatní měli chtít koukat. A netvrdím, že to je nezajímavá otázka, konec světa je tu vykreslen v zásadě mírumilovně, koneckonců proč v situaci, jako je ta výše popsaná, marnit čas něčím tak pomíjivým, jako je vraždění ostatních lidí nebo zapalování měst, přeci jen to za chvíli vezme do ruky někdo, vedle koho bude vypadat každý novodobý Attila tak trochu jako amatér. Lidé sedí doma, popíjí, koukají na tývku, ve které běží opravdu zvláštní zpravodajství, souloží a celkově to vypadá, jako čekání na Silvestrovskou půlnoc - což svého druhu vlastně je. Oba dva hlavní protagonisté (podezřívám je, že původně byli postavami v divadelní hře) se snaží za sebou "něco" zanechat, ona maluje smetákem na stanovou plachtu (a neustále se převléká do nových a nových šatů, díky čemuž má režisér právo znovu a znovu ukazovat její naturální divy), on si plačtivě vyřizuje účty se svou bývalou manželkou. Se svou mladou přítelkyní se postupně milují, nenávidí, usmíří, pak je konec světa.
Škoda, že je to v zásadě tak nesnesitelný, protože otázku, která je položena v prvním odstavci, to ve mě celkem vyvolalo. Kdybych měl vhodnou náladu, pustil bych si tenhle film tak, abych nestihl konec.
[ IMDB ]