Quentin Dupieux je asi docela zvláštní člověk. Ale každopádně talentovaný, o tom není žádná. Po všeobecně wftkovaném Rubber, které, jak se dočítám, pracovalo s tématem telepatie, přišel s o nic méně wtfkovacím Wrong, kde se opět pracuje s tématem telepatie. A se psy.
Dolph Springer ráno vstane a za neklidného pobroukávání doprovodné syntetizátorové muziky si vyčistí zuby, vezme si župan a zavolá na svého psa Paula. Paul nikde. Dolph začne být neklidný, k čemuž mu dopomáhá soundtrack. Před domem absolvuje velice zvláštní rozhovor se sousedem Mikem, který se právě rozhodl, že mu místní sousedství přijde už moc divný. Paul stále nikde. Dolph zatelefonuje do pizzerie, jejíž reklamí leták nalezl v poštovní schránce. Poměrně dlouho se baví s operátorkou a rozebírají symboliku loga společnosti, na kterém jede zajíc na motocyklu a veze pizzu. Motocykl sám o sobě je symbolem rychlosti, takže ruší význam existence králíka, proč je tam ten králík? A kde je sakra Paul? Dolph jede do práce. V kanceláři prší, ale nikoho to nevzrušuje...
Takhle by se dalo pokračovat poměrně dlouho, konkrétně celou stopáž filmu. Objeví se tajemný Master Chang, zahradník s uměleckými ambicemi, špičkový detektiv, jen Paul ne. Quentin Dupieux to všechno napsal, režíruje, točí. Některé dialogy připomínají ranného Woody Allena v tom nejlepším slova smyslu.
A nejhorší na tom je, že to asi celé dává dohromady nějaký logický celek, který se dá s trochou sebezapření jednozčně interpretovat. Možná je Mike ve skutečnosti Paul? Řidič autobusu ze snu pana Changa ve skutečnosti manžel operátorky Emmy? Celé je to sen zahradníka po infarktu? Nic není nemožné. A proto je to krásné.
[ IMDB ]