WATCHERS ADVISORY: váš subjektivní prožitek tohoto filmu se může lišit od toho mého o 73% více, než je obvyklé (testováno na lidech).
Na první pohled jen další zbytečná kokotina z brusky Luc Bessona, ale byla by škoda se nechat zmást. Ne, že by se snad jednalo o nějakou renesanci dávno zašlé bessonovské slávy, ale rozhodně je to za poslední dobu jeden z mála "jeho" kusů, které mají hlavu, patu a něco málo mezi tím.
Dost možná to celé začalo jako tři povídky, které náhodou ležely v jednom okamžiku na stole doma u Bessonů: o smrtelně nemocném zabijákovi, který přilétá do Paříže "uzavřít svoje záležitosti" (čti: smířit se s ženou a dospívající dcerou), pak o takovém normálním zabijákovi, který přilétá do Paříže a zjišťuje, že v jeho utajeném soukromém bytě squattuje partička sympatických afrických utečenců a ta třetí, no, to byl spíš bodový scénář k fetish pornu. Jednou ráno, přišel vítr, povídky spadly na podlahu, a když si vzniklý útvar Besson večer po spořádání mísy halucinogenních šneků přečetl... už jen, pod tíhou okamžiku, přidal dějovou linku se zázračným lékem na jinak smrtelnou chorobu a überpadouchem, kterého je třeba kvůli jeho získání zabít a pak... rovnou volal Kevinu Costnerovi.
Dominantním prvkem v tomhle guláši je ovšem hravost! Počínaje názvem, který neodkazuje k zabíjení lidí, ale nutnosti hlídat tři dny dceru, přes dobře zvládnutou "postavičkovanou", kdy je každý podpadouch výborná karikatura (+ scény typu, kdy izolepou spoutaný a mučený mafián recituje do telefonu maminčin recept na špagety), přes malebné obrazy, kdy je jednou násilí zataveno do defaultně kovově modrých odstínů akčního filmu a o pár minut později Kevin Costner jezdí po Paříži na růžovém byciklu - a konče až neuvěřitelnou vzpomínkou na 48 hodin v Paříži, kdy Costner opravdu, ale opravdu vypadá jako Harrison Ford a vyskytuje se podle mě přesně na tom nábřeží s mostem, které ve 48 hodinách v Paříži hraje taky. A tak to máme rádi, ne?
A vzhledem k tomu, že nikdy nezačne být úplně jasné, která složka scénáře je vlastně dominantní (a platí tak dvojnásob pojednání o dominanci z minulého odstavce), slouží ta čtvrtá esence (fetish erotika v podání agentky, která administruje hlavnímu hrdinovi zázračný experimentální lék a vypadá a chová se u toho, jak kdyby si jen odskočila z castingu na nový díl Proud & Perverted) jako sekundové lepidlo, které diváka vždycky totálně vykolejí a umožní tak další nesouvisející scéně plynule navázat na předchozí děj.
Na závěr už bych snad jen podotknul, že se v tom dá najít ještě zajímavý pokus o takový Crank naruby (zabiják se musí pohybovat extrémě pomalu a nerozčilovat se, aby mu neklekla pumpa), ale to už se tam smysluplně naroubovat prostě nedalo. Muselo by to mít tak o dvě hodiny víc a to by zase asi přeci jen klekla pumpa i otrlejším milovníkům Kevina Costnera v bílé košili.
I dig.
[ IMDB ]